úterý 3. května 2016

Mé NE farmakologické "podpoře" kojení

Harry Harlow prokázal svým experimentem s makaky rhesus, že mezi základní potřeby savců, konkrétně primátů, patří nejen příjem potravy, kojení, ale také kontakt a teplo. Při pokusu s náhradními matkami, které představovala drátěná atrapa s lahví a drátěná atrapa potažená měkkou látkou a zahřívná žárovkou, se mláďata zdržovala naprostou většinu času u chlupaté matky a k té drátěné se chodila jen napít. Tyto dvě potřeby jsou vzájemně provázané. Když matka kojí, zároveň se s dítětem dotýká a předává mu své teplo.

Lze ale kojit a nedotýkat se? Bohužel ano. Dokonce se dá říct, že většina dnešních způsobů kojení novorozenců je málo kontaktní. Používají se všelijaké polštáře, opory, děti se zavinují, matky i děti jsou příliš oblečeny, aby kontakt mohl mít dostatečný efekt. Děti jsou navíc k matkám často natočeny bokem, nedotýkají se jich hrudníkem. Tím zamezujeme přirozené reakci matčina těla i těla dítěte, nemůžeme využít plnohodnotně všech biologických reakcí, které nabízí dokonalý přírodní "plán" pro matku a dítě. Zjistilo se například, že když si matka položí dítě na tělo, reaguje její tělo dilatací (rozšířením) cév, aby mohlo dítě zahřát. Stejná dilatace cév probíhá i u dítěte. Kontakt je stejně důležitý jako kojení, kontakt je důležitou součástí kojení a pomáhá při jakýchkoliv potížích s kojením.
Mnoho žen se v počátcích kojení dostává do velkého stresu. Dostanou špatné informace v porodnici, nejčastěji se týkají množství mléka,tvaru prsů a bradavek, schopností dítěte. Kontakt v tomto stavu výborně pomáhá. Vyplavuje totiž hormon oxytocin, který uvolňuje, dodává matkám porozumění pro potřeby dítěte, uklidnění, trpělivost.

Laktační poradenství je však příliš často zaměřeno na techniku. Správné přisátí, dokonalá poloha, dostatečný tok mléka, pozorování sání. Všechno to jsou činnosti, které aktivují neokortex (nový mozek) a tlumí činnosti starších částí našeho mozku, které souvisí s produkcí oxytocinu a reagují na vjemy z kůže. Podpora kontaktu se v laktačním poradenství často zužuje na doporučení kontaktu "kůže na kůži", které bez dostatečného vysvětlení matky často vnímají jako příliš náročné a vynechají je, nebo je zredukují na krátkou epizodu "samopřisátí" a další kojení probíhá v podstatě bez podpory kontaktu. Mnoho laktačních poradkyň mi dokonce řeklo, že když to ta matka nechce, nemůžou ji do toho nutit. Takové poradenství ale rezignuje na propojení potřeb kojení a kontaktu a zbývá mu jen technika a různé podpůrné prostředky. Místo podpory kontaktu dostávají dnes matky instrukce, techniku, kontrolu toku mléka, a když to vše selhává, tak dostanou bylinky v kapsli a lék na zvýšení laktace - domperidon. Místo přirozené biologické podpory, místo důvěry v přirozené mechanismy, přichází farmakologie. Analogie s porodním procesem, podpořeným léky, namísto zajištění vhodných biologických podmínek, které vyplaví přirozený oxytocin, je příliš zřejmá. Díky tomu, že je kojení procesem dlouhodobým, je tu čím dál více žen, které jsou díky laktačnímu poradenství dlouhodobě doslova závislé na vysokých dávkách bylin nebo Motilia (domperidonu), protože bez vhodných biologických podmínek se léků nedokážou zbavit a myslí si, že bez léků nebudou schopny kojit. Tyto ženy se za svůj stav stydí a často ho tají. Nemají se už na koho obrátit a navzdory tomu, že kojí, necítí se dobře, kompetentně. Mají pocit selhání. Toto je moje májová výzva laktačním poradkyním a kojícím maminkám - odmítejte léky na kojení, podporujme se navzájem v kontaktu, největším zdroji přirozeného oxytocinu, zdroji porozumění mezi matkou a dítětem. A když si budete vybírat laktační poradkyni, ptejte se, zda odmítá farmakologickou podporu kojení. Kojení je přirozený proces, v jehož podpoře nemají léky co dělat.
Přikládám odkazy na důležité zdroje k tématu:
http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2014/03/17.pdf
http://www.laskyplne.cz/news/o-bylinkach-a-ostatnich-pripravcich-pro-zvyseni-tvorby-mleka/
http://www.sukl.cz/upozorneni-sukl-pouziti-domperidonu-off-label-ke-zvyseni

středa 9. března 2016

Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad.
Originál najdete zde:
http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth



Napsala Kate Alexandra


Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘.

Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné!
Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno zařídit tak, abych to pak měla co nejjednodušší, takže jsem navařila výživná jídla a do posledního místa jsem napěchovala mrazák. Připravila jsem si směs povzbuzujících oříšků a semínek, abych měla co ujídat během nočního kojení. Manžel nás zaregistroval u Hello Fresh, firmy, která rozváží krabice s čerstvými potravinami doplněné jednoduchými recepty, aby mohl připravovat čerstvé večeře prokládané zásobami z mrazáku (takže jsem za celou dobu nemusela vařit!). Domluvila jsem se s rodinou a přáteli, aby mi v konkrétní dny v týdnu pomohli s naším tříletým synem, a spojila jsem se s kamarádkou, která dělá poporodní dulu, aby se připravila na zpracování a enkapsulaci placenty, což je účinný způsob, jak stabilizovat poporodní hormony a vyhnout se poporodním depresím.

Říkala jsem si, že když si jako nejvyšší prioritu po porodu stanovím péči sama o sebe, bude to rozhodně ten NEJLEPŠÍ způsob, jak se postarat o miminko i o celou rodinu! Načančaný pokojíček může počkat – anebo, koho tady budu obelhávat, miminko bude spát s námi, dokud nebude dost velké, aby se mohlo přistěhovat do pokoje k bráškovi!
Ale vraťme se k mým 40 dnům doma. Vlastně jsem je nestrávila celé jen v domě. Podle australských měřítek zrovna vládla krutá zima, takže jakmile vysvitlo sluníčko a teplota vyšplhala na dvouciferné hodnoty, začala jsem snít o procházce. A často jsem taky vyrazila. Společná péče o našeho tříletého Bodhiho a o čerstvě narozené zlatíčko Yagana proměnila podivné procházky po okolních ulicích v požehnání – nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a Bodhi dostal příležitost spálit trochu přebytečné energie! Většinou jsme ale já a Yagan zůstávali doma v pelíšku a navzájem jsme se poznávali – naprosto beze spěchu a bez nepříjemného tlaku, že musím NĚCO DĚLAT (kromě toho, že jsem se musela vydat k doktorovi kvůli mastitidě – uf!).
Byl to mnohovrstevnatý zážitek plný pozitivních i méně pozitivních pocitů a cítím potřebu podělit se o několik poznání, která jsem se za tu dobu učinila, protože se domnívám, že je lze aplikovat na mnoho stránek života a rozhodně se neomezují jen na ‚šestinedělky‘.

#1 Lekce o trpělivosti, touhách a chtění.
Jako velký paradox vnímám skutečnost, že jsem si na jednu stranu pomalé tempo svých 40 dní, kdy jsem se doma seznamovala se svým miminkem, velmi užívala, na druhou stranu jsem se ale už nemohla dočkat, až znovu vyrazím ven. Den má spoustu minut, a když jsem zrovna nezaplavovala něhou své dokonalé čerstvě narozené miminko a neprohlubovala lásku, kterou jsem k němu chovala, cítila jsem se ztracená a toužila jsem po … prostě po něčem.
Překvapilo mě, že až tak podléhám touhám a chtění. Chtěla jsem si zajít s někým na kafe, mít své tělo jen sama pro sebe, chtěla jsem si dát kousek čokolády, zaujmout na gauči novou polohu, chtěla jsem mluvit s někým dospělým… a tak by mohl seznam pokračovat ještě dlouho. Prahla jsem po tom nejprostším narušení svých jinak monotónních dní a moje touhy byly opravdu silné! Říkala jsem si… kdybych tak mohla vstát a vypadnout, cítila bych se líp, jinak, zpátky ‚v normálu‘.
Ale představa, že by jakákoli ‚cesta ven‘ uspokojila mé chtivé já, byla naprosto scestná. Jen by mě na chvíli rozptýlila a odvedla od toužení, které se neustále proměňovalo a lepilo se téměř na vše, protože to ve skutečnosti byla maskovaná snaha o útěk, protože mnou zmítalo nutkání osvobodit se od otupující rutiny péče o novorozence. Jakmile jsem si uvědomila, o co vlastně jde, bylo už řešení jasné – musím přestat chtít a dovolit sama sobě rozvinout se v přítomnosti, což se samozřejmě snáz řekne, než udělá!
#2 Ticho je mocný léčebný nástroj.
Domácí rodičovská péče o miminko a tříletého syna (alias „Hlučného“) znamená, že jsou chvíle kojení doprovázeny divokou kakofonií bubnování, zpěvu, křiku a mnoha zběsilých her. Jakmile Hlučný usnul nebo byl pryč z domu, opíjela jsem se tichem. Když už jsem zvládla lekci číslo jedna, věděla jsem, že tohle jsou okamžiky, kdy mohu vychutnávat každou sladce tichou chvilku. Žádná hudba, žádné čtení ani telefon, jen jednoduché příjemné posezení v tichu.
Využívala jsem tento čas k procvičování meditací a pránájámy (řízených dechových cvičení) k nalezení rovnováhy a vnitřní podstaty.
Ticho mě začalo bavit, a to až tak, že se stalo protijedem proti mému chtivému, toužícímu já. Zjistila jsem, že si i ve chvílích, kdy je Hlučný hlučný, dokážu najít ticho mezi zvuky, že ho nadechnu a rozprostřu do vnitřního klidu, který mi pomůže najít kotvu v realitě a rozpustí mé chtivé fantazie.

#3 Na výchovu dítěte, ale i k péči o novopečenou matku je – jak říkají Angličané – zapotřebí menší vesnice.
Tohle je nejzásadnější zjištění, které mi během těch 40 doma strávených dní znělo v srdci i v duši. Jsme společenské, kmenové bytosti a já jsem velmi intenzivně vnímala tragédii toho, jak jsme se navzájem oddělili a kolik úsilí je třeba vyvinout, aby si člověk našel nějakou komunitu, že často musíme vyjít ven, abychom ten pocit mohli zažít.
Když jsem někomu řekla, že trávím 40 dní doma, často to vyvolalo překvapení – proč se sama dobrovolně tak izoluju?! A ano, na první pohled to může vypadat, že jsem se uvrhla do domácího vězení. Prožila jsem několik dlouhých osamělých dní, ale po naprostou většinu času jsem byla ve společnosti lidí, kteří jsou mi blízcí. Přátelé a příbuzní přicházeli ve vlnách, aby mě a mé kluky v tom přechodném období podpořili, a já jsem jim za to neskutečně vděčná!
Manželova maminka, která bydlí nad námi, se v prvních týdnech každé dva dny na chvíli stavila a přinesla jídlo, nebo se nabídla, že nakoupí, nebo si chvíli četla s Bodhim, nebo pochovala Yagana. Přišla má porodní dula se synem. Kamarádka, která dělá poporodní dulu, přišla poctít můj přerod léčebným obřadem – stažením těla a bylinnou koupelí (o tom více později). Letité i nové kamarádky přicházely s jídlem, dárky a nadšením a pomáhaly s domácími povinnostmi.
Jeden den se mi ale do paměti zapsal zvlášť silně: bylo slunné odpoledne asi dva týdny po Yaganově narození. V jednu chvíli přišly na návštěvu tři kamarádky s dětmi – nebylo to plánované, ale velmi příjemné! Umývalo se nádobí, skládalo se vyprané prádlo, ohříval se kukuřičný chléb a podával se bohatě namazaný máslem. Dům byl plný smíchu a rodičovských historek – o radostech i strastech. Rozebíraly jsme ohromnou mezeru v poporodní péči a nerealistická očekávání, která ženy a společnost kladou na novopečené matky a jejich návrat do každodenního života: do práce a ke cvičení, jako by šlo o nějakou soutěž. Děti mezitím pobíhaly po zahradě, lezly na stromy, dělaly si čajové dýchánky a provozovaly hudbu. Byl to naprostý zmatek, dům byl plný rozházených hraček a jídla… užívala jsem si každou vteřinu! To byl můj „vesnický“ zážitek – tohle je městský kmenový život a moc bych si přála, aby to tak bylo každý den.
Když všichni odešli a já zůstala zase sama se svými syny, uvažovala jsem, kolik práce to holkám dalo, aby nás i s dětmi navštívily – aby nám připravily jídlo, všechno zorganizovaly a naložily do aut, aby k nám přijely a strávily se mnou den, vypořádaly se s přebalováním a s vlastními rodičovskými povinnostmi a péčí o děti. Jsem vděčná, že si daly tu práci. Jejich zájem mě pozvedl na duchu a zahřál u srdce.
Jsem vděčná všem, kteří mi umožnili strávit těch 40 dní doma. Jsem ráda, že jsem se díky této zkušenosti naučila čelit svému netrpělivému, toužícímu a chtivému já a že jsem znovuobjevila uzdravující moc ticha. Jako největší požehnání ale vnímám to, že jsem dokázala skutečně docenit sama sebe při přechodu k další fázi mateřství a respektovat cestu zpět od těhotenství a porodu jako posvátnou dobu rozjímání, zotavování a vytváření vztahu se svým sladkým miminkem. Byla to obohacující zkušenost a já jsem z ní vyšla odpočatá, nabitá energií a připravená na návrat do světa!

pondělí 8. února 2016

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7.


Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity.
Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotčinci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí.
To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji.
Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které mají vliv na posunutí nástupu určitých vývojových milníků.
Jedním z nejděsivějších příkladů je praxe ukládání dětí do pytlů s pískem, která byla popsána v severní Číně. Slabším povahám doporučuji odstavec vynechat. V prvních 12 až 24 měsících tráví děti až 16 hodin denně uloženy ve spacích pytlích s pískem, tyto pytle slouží namísto plen a také zaručují, že se dítě v nepřítomnosti rodičů nebude hýbat a nezraní se (rodiče odcházejí do práce). Dětem se časem uvolňují pouze horní kočetiny. Tyto děti jsou vývojově jednoznačně opožděné oproti dětem vyrůstajícím v tomtéž regionu, které už používají pleny.
Také podstatně menší omezení hrají roli, například japonské děti vykazují opoždění ve vývoji, pokud jsou oblékány do těžkého oblečení nebo jsou přikrývány těžkými látkami.
V jiné studii se zjistilo, že děti v americkém Denveru jsou opožděny v lezení v průměru asi o tři týdny pokud přijdou do „lezeckého věku“ v zimě, děti které se do tohoto věku dostávají v létě, kdy je teplo, jsou popředu. Roli hraje jednak oblečení, které je v zimě těžší, jednak délka denního světla a s ním spojená aktivita dětí.
V některých kulturách rodiče omezují děti proto, aby jim zajistili bezpečí. Gusiiové v Keni mají rčení „mrzačení se blíží“, čímž říkají, že ve věku, kdy se děti začínají svobodně pohybovat (mezi jedním a druhým rokem) hrozí jim zranění, která je mohou zmrzačit. Jsou konfrontováni s mnoha velkými nebezpečími, např. otevřeným ohněm, do něhož batolata mohou upadnout. Paraguajští Achéové se zase vydávají na dlouhé cesty pralesem a v tomto prostředí batolata výhradně nosí, nenechávají je běhat a vzdalovat se více než metr od matek. Pohybový vývoj je opožděný, děti začínají chodit kolem 23-25 měsíce věku. Tyto děti jsou na Denverské vývojové škále v jednom roce věku opožděny o dva měsíce oproti americkým dětem. Ve třech až čtyřech letech jsou opožděny dokonce o 17 měsíců. Přesto ale ve věku osmi až deseti let, kdy začínají trávit čas odděleně od rodičů, naprosto překonávají americké děti ve schopnosti šplhat na sedmimetrové stromy nebo ve zručnosti v používání mačet a ostrých nožů.
V západní společnosti se hodně diskutuje o tom, že dítě má trávit hodně vývojového času na břiše, Je prokázáno, že děti, které spí na zádech a tráví méně času na břiše mají pozdější nástup lezení a jemu příbuzných dovedností, které vyžadují zapojení horní části trupu a horních končetin. Děti které spí na zádech často přeskakují fázi lezení. Studie které se tomuto tématu věnovaly ale vycházely ze srovnání s dětmi, které spaly na břiše, což byla v době vzniku studií ještě moderní praxe, která byla později opuštěna kvůli prokázanému vztahu k SIDS.

Co vyplývá z této kapitoly? Pro mě určitě znovu a zase to, že vývoj dítěte závisí na velkém množství proměnných a v postmoderní společnosti, kdy každá rodina vytváří dítěti zcela jiné zázemí co se týče péče, prostředí a rodinných tradic, je velmi odvážné tvrdit, že nějaký konkrétní postup bude mít konkrétní výsledek – třeba tak, jak se to tvrdí o pokládání na bříško nebo lezení. Ještě odvážnější a bláznivější je tvrdit jaké dopady budou mít tyto dovednosti v dospělosti.
Kromě toho je vidět, že děti jsou nesmírně odolná stvoření, která jsou schopna překonat různá fyzická omezení, dohnat zpoždění, překonat překážky. Proto je na místě přestat se strašením. Děti dobře prospívají v průměrné péči, průměrných rodičů, evoluce nespoléhá na dokonalost. Když dáme dětem lásku, bezpečí a důvěru, když budme s nimi, budou mít největší sílu na to aby rozvíjely své schopnosti. 




Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl

















Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6.


Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí.
Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělých spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951
Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood.

V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte.

Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali)
iraleon.buzznet.com

Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl

7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5.


Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií.
Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí.
Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit.
Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba 40% amerických dětí. Posouvaly se po zadku, případně válely sudy, volily pravděpodobně způsoby přesunování, ve kterých je neomezovalo tehdy typické dětské oblečení – dlouhé košile.
Je stejně zajímavé že mnoho typických vývojových dovedností se v psychomotorických škálách nevyskytuje. Vědci, kteří chování dětí zkoumali, prezentují ve svých přehledech a na obrázcích izolované dítě na neutrálním pozadí, jejich přesvědčení je, že vývoj dítěte není ovlivněn kulturou a společností, je dán jedině a pouze geneticky a je tudíž univerzální. Antropologický výzkum ale ukazuje, že tomu tak není. Zdravé děti všech kultur vykazují velmi odlišné vývojové vzorce. Ale navzdory dramatickým rozdílům ve výchově, klimatu i mnoha dalších faktorech, všechny zdravé děti na světě se naučí chodit, sedět a uchopovat předměty.

Obrázek je z osvětové publikace který před pár lety dostávaly matky v porodnici.



Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4.


Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného.
Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výměnu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž jsou součástí a která je obklopuje.
To o čem budu nyní psát jsou způsoby, jakými pečují matky v různých kulturách světa o své děti ve snaze zlepšit některé jejich dovednosti, zejména ty, které chtějí podporovat, které potřebují používat. Jsou to jejich lety prověřené způsoby, které jsou v souladu s jejich představou o tom, čemu my říkáme psychomotorický vývoj dítěte. Pokud budete šokováni, nezapomeňte, že oni by z leckterého našeho počínání byli také.
V mnohých kulturách v Africe, Karibiku nebo Indii provází denní koupání dětí také tradiční masáž a protahování. Matky dětem pasivně ohýbají a natahují končetiny, třou jejich kůži a natírají je olejem. Někdy děti nechávají viset nebo s nimi třesou a hážou. Matka nebo i babička dává dítěti nožku na čelo nebo mu kříží ruce za zádíčky, někdy kříží jednu končetinu přes druhou tak dlouho, až je dítě poskládáno do kuličky. Masáž může zahrnovat natahování končetin, prstů, chodidel, penisů, kosmetické hlazení tváře a hlavy a nebo mačkání kloubů dokud "nekřupnou". Matky vyhazují děti do vzduchu nebo je houpou v různých polohách - drží je v podpaží, za hlavičku nebo hlavou dolů za kotníky. Tato koupelová rutina často končí zabalením dítěte do látky pro ukidnění. Tento postup je někdy vysoce ritualizovaný. Jednotlivé rutiny popisuje obrázek a jsou skutečně popsány v studiích.
Příště se tomuto tématu budeme ještě věnovat.
Proč toto vlastně píšu? Nepodřezávám si větev na které sedím, když vám sem jindy dávám příklady Afričanek, které nosí své děti celé dny na těle? A co se spíše zamyslet nad tím, jestli podobné zvláštní věci neprovádíme se svými dětmi ve jménu uspíšení nebo zkvalitnění psychomotorického vývoje i my? Kam patří ono nezbytné polohování na břicho, které se má praktikovat už od narození po několik desítek minut denně a které mnohé děti opláčou? Rehabilitace kojenců s odchylkami od našich tabulek metodami určenými pro těžce postižené? Není snad u nás rozšířenou praxí přetahování předkožky u chlapců? Nějaké další nápady na všeobecně kulturně rozšířené rutiny, které mají zdokonalit naše děti a při kterých je spokojenost dětí a matek sporná?
Z mého etnologického pohledu se staletí tradic vlastně jeví jako ospravedlnitelnější důvod než medicínská praxe, jejíž platnost je omezena na desetiletí, než se ustanoví praxe nová. Nemusíte souhlasit, ale zamyslet se můžete.


Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl

5. díl
6. díl
7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 3.


Antropologové nabízejí namísto laboratorních podmínek západního výzkumu přirozený experiment, který porovnává motorické dovednosti mezi jednotlivými kulturami i uvnitř nich. K pozornosti se tak dostává velké množství různých faktorů, které ovlivňují motorické dovednosti, například klima, bydlení, terén, nástroje, očekávání rodičů, naivní teorie nebo konkrétní praktiky při péči o děti.
Dobrým příkladem přirozeného experimetnu může být preference k užívání pravé nebo levé ruky. Pravorukost je téměř univerzální v kulturách, které kladou důraz na psaní a ovládání nástrojů. Některé kultury povzbuzují pravorukost výtkami, někde se dětem levá ruka dokonce přivazuje.
ALE - byla by preference pravé ruky i tam, kde děti nezískávají formální vzdělání, nemají k dispozici psací potřeby, není zde velký tlak na ovládání manuálních nástrojů a pravorukost není nijak povzbuzována? Takové podmínky mají například děti na Papui Nové Guineji a přesto vykazovaly silnou preferenci pravé ruky, pokud dostaly do ruky pro ně nové nástroje jako tužku nebo nůžky.