V bavlnce

O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care. Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek. O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně naro zených dětí Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě

V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem. Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech. Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů

Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni. A tak i tento článek je mířen do našich řad. V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto o

Harry Harlow prokázal svým experimentem s makaky rhesus, že mezi základní potřeby savců, konkrétně primátů, patří nejen příjem potravy, kojení, ale také kontakt a teplo. Při pokusu s náhradními matkami, které představovala drátěná atrapa s lahví a drátěná atrapa potažená měkkou látkou a zahřívná žárovkou, se mláďata zdržovala naprostou většinu času u chlupaté matky a k té drátěné se chodila jen napít. Tyto dvě potřeby jsou vzájemně provázané. Když matka kojí, zároveň se s dítětem dotýká a předává mu své teplo. Lze ale kojit a nedotýkat se? Bohužel ano. Dokonce se dá říct, že většina dnešních způsobů kojení novorozenců je málo kontaktní. Používají se všelijaké polštáře, opory, děti se zavinují, matky i děti jsou příliš oblečeny, aby kontakt mohl mít dostatečný efekt. Děti jsou navíc k matkám často natočeny bokem, nedotýkají se jich hrudníkem. Tím zamezujeme přirozené reakci matčina těla i těla dítěte, nemůžeme využít plnohodnotně všech biologických reakcí, které nabízí d

Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad. Originál najdete zde: http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth Napsala Kate Alexandra Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘. Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné! Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem,

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7. Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity. Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotč inci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí. To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji. Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které ma

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6. Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí. Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělýc h spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951 Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood. V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte. Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali) iraleon.buzznet.com Další díly série: 1. díl 2. díl 3. díl 4. díl 5. díl 7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5. Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií. Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí. Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit. Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4. Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného. Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výmě nu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž j

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 3. Antropologové nabízejí namísto laboratorních podmínek západního výzkumu přirozený experiment, který porovnává motorické dovednosti mezi jednotlivými kulturami i uvnitř nich. K pozornosti se tak dostává velké množství různých faktorů, které ovlivňují motorické dovednosti, například klima, bydlení, terén, nást roje, očekávání rodičů, naivní teorie nebo konkrétní praktiky při péči o děti. Dobrým příkladem přirozeného experimetnu může být preference k užívání pravé nebo levé ruky. Pravorukost je téměř univerzální v kulturách, které kladou důraz na psaní a ovládání nástrojů. Některé kultury povzbuzují pravorukost výtkami, někde se dětem levá ruka dokonce přivazuje. ALE - byla by preference pravé ruky i tam, kde děti nezískávají formální vzdělání, nemají k dispozici psací potřeby, není zde velký tlak na ovládání manuálních nástrojů a pravorukost není nijak povzbuzována? Takové podmínky mají například děti na Papui

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 2. Trocha historie a jedna z kapitol debaty "nature versus nurture" Gesselova vývojová škála (obdoba našich tabulek psychomotorického vývoje, jejíž první verze byla publikována v roce 1925) inspirovala sociální antropology k mezikulturním srovnávacím výzkumům věkových norem. Největší zájem se od poloviny 20.s toletí soustředil na zkoumání afrických dětí. Bylo zjištěno, že děti v Ugandě jsou měsíc až dva popředu oproti Gesselově škále v jednotlivých dovednostech, jako je držení hlavičky, sed, stoj, chůze, v běhu jsou dokonce o čtyři měsíce popředu. Další desítky studií z jiných míst v Africe se zdály tyto závěry potvrzovat. Převládala tendence vysvětlovat tato zjištění geneticky. V překrásné knize Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Výpravy za člověkem z roku 1981 (kterou jsem nedávno zhltla, a kterou doporučuji všem zájemcům o vývoj dětí) je zachyceno právě toto období objevu africké "předčasné

Psychomotorický vývoj dítěte z pohledu antropologie, 1.díl Všude na světě se matky dozvídají informace o načasování vývoje dětí buďto od svých matek, porodních bab nebo také od lékařů a z knih. Pozorují, zda děti v určitém věku získávají patřičné dovednosti, zejména ty, které jsou pro jejich kulturu důle žité. V kulturách, kde se používají formální rutinní procvičování a nácviky určitých dovedností, jsou matky více naladěny na sledování milníků, pro které je dítě "trénovano". Tak například sezení je velmi důležité pro matky v Ugandě, protože reflektuje společenské chování a je požadováno pro speciální ceremonii, při které dítě získá jméno. Chůze je důležitá jak pro matky v Ugandě, tak pro malijské matky, protože je spojena s věkem odstavování a nácviku samostatné hygieny u dětí. Když německé matky sledovaly videa s nahrávkami formálních rutinních cvičení, které s dětmi provádějí kamerunské matky, komentovaly pouze nezvykle drsné zacházení s dětmi, ne jeji