Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7.
Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity.
Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotčinci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí.
To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji.
Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které mají vliv na posunutí nástupu určitých vývojových milníků.
Jedním z nejděsivějších příkladů je praxe ukládání dětí do pytlů s pískem, která byla popsána v severní Číně. Slabším povahám doporučuji odstavec vynechat. V prvních 12 až 24 měsících tráví děti až 16 hodin denně uloženy ve spacích pytlích s pískem, tyto pytle slouží namísto plen a také zaručují, že se dítě v nepřítomnosti rodičů nebude hýbat a nezraní se (rodiče odcházejí do práce). Dětem se časem uvolňují pouze horní kočetiny. Tyto děti jsou vývojově jednoznačně opožděné oproti dětem vyrůstajícím v tomtéž regionu, které už používají pleny.
Také podstatně menší omezení hrají roli, například japonské děti vykazují opoždění ve vývoji, pokud jsou oblékány do těžkého oblečení nebo jsou přikrývány těžkými látkami.
V jiné studii se zjistilo, že děti v americkém Denveru jsou opožděny v lezení v průměru asi o tři týdny pokud přijdou do „lezeckého věku“ v zimě, děti které se do tohoto věku dostávají v létě, kdy je teplo, jsou popředu. Roli hraje jednak oblečení, které je v zimě těžší, jednak délka denního světla a s ním spojená aktivita dětí.
V některých kulturách rodiče omezují děti proto, aby jim zajistili bezpečí. Gusiiové v Keni mají rčení „mrzačení se blíží“, čímž říkají, že ve věku, kdy se děti začínají svobodně pohybovat (mezi jedním a druhým rokem) hrozí jim zranění, která je mohou zmrzačit. Jsou konfrontováni s mnoha velkými nebezpečími, např. otevřeným ohněm, do něhož batolata mohou upadnout. Paraguajští Achéové se zase vydávají na dlouhé cesty pralesem a v tomto prostředí batolata výhradně nosí, nenechávají je běhat a vzdalovat se více než metr od matek. Pohybový vývoj je opožděný, děti začínají chodit kolem 23-25 měsíce věku. Tyto děti jsou na Denverské vývojové škále v jednom roce věku opožděny o dva měsíce oproti americkým dětem. Ve třech až čtyřech letech jsou opožděny dokonce o 17 měsíců. Přesto ale ve věku osmi až deseti let, kdy začínají trávit čas odděleně od rodičů, naprosto překonávají americké děti ve schopnosti šplhat na sedmimetrové stromy nebo ve zručnosti v používání mačet a ostrých nožů.
V západní společnosti se hodně diskutuje o tom, že dítě má trávit hodně vývojového času na břiše, Je prokázáno, že děti, které spí na zádech a tráví méně času na břiše mají pozdější nástup lezení a jemu příbuzných dovedností, které vyžadují zapojení horní části trupu a horních končetin. Děti které spí na zádech často přeskakují fázi lezení. Studie které se tomuto tématu věnovaly ale vycházely ze srovnání s dětmi, které spaly na břiše, což byla v době vzniku studií ještě moderní praxe, která byla později opuštěna kvůli prokázanému vztahu k SIDS.
Co vyplývá z této kapitoly? Pro mě určitě znovu a zase to, že vývoj dítěte závisí na velkém množství proměnných a v postmoderní společnosti, kdy každá rodina vytváří dítěti zcela jiné zázemí co se týče péče, prostředí a rodinných tradic, je velmi odvážné tvrdit, že nějaký konkrétní postup bude mít konkrétní výsledek – třeba tak, jak se to tvrdí o pokládání na bříško nebo lezení. Ještě odvážnější a bláznivější je tvrdit jaké dopady budou mít tyto dovednosti v dospělosti.
Kromě toho je vidět, že děti jsou nesmírně odolná stvoření, která jsou schopna překonat různá fyzická omezení, dohnat zpoždění, překonat překážky. Proto je na místě přestat se strašením. Děti dobře prospívají v průměrné péči, průměrných rodičů, evoluce nespoléhá na dokonalost. Když dáme dětem lásku, bezpečí a důvěru, když budme s nimi, budou mít největší sílu na to aby rozvíjely své schopnosti.
Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
Komentáře
Okomentovat